Máchovo jezero ubytování

Vydat se na cestu bez auta, usínat pod širým nebem a zachytit krásu české krajiny i architektury – to je svět fotografa Ladislava Rennera. V nadcházející výstavě autor představí soubor svých fotografií, které zrcadlí jeho vztah k vlasti, lásku k cestování a osobitý pohled na svět. Autorovi se i díky opakovaným vítězstvím v tradiční republikové soutěži „O nejhezčí pohlednici ČR“ přezdívá král pohlednic, úspěchů má za sebou ovšem mnohem víc. Rozhovor najdete uvnitř článku.

  KRÁSNÁ MÍSTA NAŠÍ VLASTI NA FOTOGRAFIÍCH LADISLAVA RENNERA OD 13. ZÁŘÍ V MĚSTSKÉ GALERII Vydat se na cestu bez auta, usínat pod širým nebem a zachytit krásu české krajiny i architektury – to je svět fotografa Ladislava Rennera. V nadcházející výstavě autor představí soubor svých fotografií, které zrcadlí jeho vztah k vlasti, lásku k cestování a osobitý pohled na svět. Autorovi se i díky opakovaným vítězstvím v tradiční republikové soutěži „O nejhezčí pohlednici ČR“ přezdívá král pohlednic, úspěchů má za sebou ovšem mnohem víc. Rozhovor najdete uvnitř článku.       Prostřednictvím státního Czechtourismu jeho fotografie oficiálně pomáhají propagovat Česko doma i ve světě, k vidění byly např. ve velkých formátech na EXPO, v jihokorejském metru, na letištích atd. Některé jeho pohlednice můžete zakoupit i v dokském infocentru. Ladislav Renner svým způsobem tvoří moderní vizuální poezii – komponuje světlo a rámuje krajinu i města tak, že i všední motiv ožívá.  Ladislave, můžete se čtenářům krátce představit a odhalit své fotografické začátky? Srdečně zdravím všechny čtenáře :). Pocházím z Podkrkonoší (*1980), ale od svých 4 let žiji v České Lípě (2 roky i v Brně). K cestování a fotografování obecně mne nepřímo dovedly toulavé boty, které jsem zřejmě zdědil po babičce, ta hodně trampovala. Už jako dvouletý jsem neustále škemral, ať mne vezme s sebou. Jakmile jsem začal dobře chodit a spolehlivě používat nočník, tak jsme vyrazili na několikadenní čundr do jednoho trampského tábořiště. Doteď si na to pamatuji i díky pořádnému průjmu z lesní stravy :). Cestování se mi ale stalo vášní až díky někdejší práci v automobilovém průmyslu. Ta mi zajišťovala nadprůměrný příjem, frustraci, stres a absenci seberealizace. Cestování tak pro mne bylo ventilem. Pocit svobody, nové zážitky, zajímavé informace a lákavé objevování neznámého, to mne nadchlo. I já jsem chtěl zaznamenat vzpomínky na nějaké spolehlivější médium, než je mozek. První foťák jsem si pořídil až v roce 2005. Byl to těžký, ale spolehlivý Nikon D70. Jakmile jsem objevil krásu proměny světla, tak jsem tomu propadnul. Člověk se pak začne postupně dívat na svět jinýma očima, vnímavějšíma. Všímá si i takových detailů a věcí, okolo kterých by dříve prošel bez povšimnutí. Kromě těch toulavých bot mně byl nadělen i určitý výtvarný cit, babička i má mamka jsou malířky.  Lze být profesionálním fotografem i bez auta?   Hodně záleží na tom, co konkrétně daný fotograf fotí, jak moc ho svazuje čas. Pokud seká zakázky jednu za druhou třeba po celé ČR – např. svatby, pak bude auto nutností. Já to naštěstí takto nemám. Pro mne jsou zásadní podmínky k focení jako např. počasí, roční doba atd. Samozřejmě i na mne klienti někdy spěchají, mají totiž občas naivní představu, že přijedu a už mi z foťáku padají skvělé snímky, i když je zataženo... :) Jinak auto nemám záměrně (jen řidičák), takže všechny snímky vznikly za pomoci mých nohou, kola či veřejné dopravy. Uznávám, že někdy by se to auto hodilo, ale takhle je to pro mne prostě zajímavější, nutí mne to se více hýbat a mnohdy se i ve vlaku seznámím se zajímavými lidmi doslova z celého světa. S jednou holčinou to setkání ve vlaku dokonce dopadlo tak, že jsme spolu pak několik let žili. Mimochodem, s manželkou, se kterou jsem už 15 let, jsem se seznámil tak, že jsem šel do ČSOB vypovědět účet. Ona mě tehdy v bance dostala na starost, dodnes si děláme legraci, že mi ji banka dala jako „odměnu“ za to zrušení účtu... :) A nebál jste se někdy při spaní tzv. na divoko? Spal jsem na divoko s fototechnikou na spoustě míst – od hřbitovů po vchody bank, v různých městských zákoutích, na středověkých italských věžích, v jeskyních. Byl to někdy celkem intenzivní zážitek, ale nikdy jsem nezažil žádnou dramatickou scénu, kdy by mne snad chtěl někdo přepadnout, i když mi třeba místní pak vyprávěli, že právě na tom místě v parku v italském Arezzu, kde jsem přespal, byl rok předtím zabit nějaký cizinec ve spánku. To pak člověku trošku zatrne. Konkrétně v té Itálii mne ale nejčastěji budili divočáci, to moc příjemné nebylo, ale já byl už tak unavený za celý den chození s báglem ve vedru, že mi to bylo prakticky jedno. Jednou jsem si dokonce lehl tak nešikovně (byla už skoro tma, tak jsem si toho nevšiml), že jsem „ucpal“ cestičku v křoví u silnice, kudy divočáci a další zvěř měla ve zvyku přecházet na druhou stranu. Několikrát za noc jsem tak slyšel „naštvané“ funění, ale naštěstí nikdo přese mne nezkusil přejít... :)   Ve městech ale už nespím, ten nárůst bezdomovců a hlavně feťáků je za poslední roky opravdu znatelný, nechci zbytečně riskovat už jen kvůli dcerkám.  Oblíbil jste si určité místo, na které se rád vracíte fotografovat? Mám hodně oblíbených míst, rád se vracím třeba do Českého Krumlova, který považuji za naše nejkrásnější město, ač bych v něm asi kvůli masovému turismu žít nechtěl. Fotografický ráj, a to nejen pro našince, je rozhodně Praha. Miluji pestré a tajemné Českolipsko a vůbec celý širší region. Srdcovkou jsou např. Lužické hory, které mám kousek od domova.   Co se týče cestování a focení, tak miluji zejména harmonický soulad lidského umu s krajinou, to pohladí po duši. Ať už jsou to hrady, zámky nebo historická města, jejichž veduty před nebo krátce po průmyslové revoluci působí dnes až pohádkově. Zásadní v tomto směru bylo zejména období baroka, kdy se citlivě a promyšleně komponovala krajina se světskou a sakrální architekturou. Bohužel tento cit a určitou pokoru k vyšším hodnotám můžeme obdivovat většinou už jen díky našim předkům.    Co vás přivedlo k tomu nabízet své snímky jako pohlednice v infocentrech? Prvotní impuls byl ten, že mne málokdy jako turistu oslovila kvalita jejich nabídky. Mnohdy se jednalo ještě o staré zásoby popisných socialistických pohlednic, žádná poetika, nevšední záběr, nic. Čest výjimkám. Naštěstí v průběhu času šla laťka nahoru a pohlednice přestaly být synonymem pro fotografický odpad. Máte nějaký fotografický sen, který byste si chtěl splnit?  Čistě autorská kniha, dostupná i v klasických knihkupectvích. Jednou mi to už téměř vyšlo, ale přišla krize, nakladatelství osekalo plány a byl konec. Jsem ale rád, že mám poměrně dost fotografií v celé řadě různých knižních počinů, pár z nich ale nebylo prodejních, a i přes velmi kladný ohlas se už bohužel nedělal ani dotisk. Např. krásná kniha v limitované edici, která vyšla k výročí Lednicko-valtického areálu, kde je většina fotografií mých. To byla zakázka, kterou jsem si díky nádhernému prostředí opravdu užil. Perlička – dělal jsem i fotografie pro extrémně výrobně drahou unikátní knihu k dvoustému výročí G. J. Mendela, kterou dostalo pouze pár VIP, jestli si dobře pamatuji, tak i sám papež. Já ji bohužel nedostal :). Děkuji za rozhovor. Na závěr si dovolím pozvat čtenáře na zahájení výstavy, které proběhne za hudebního doprovodu francouzských šansonů v sobotu 13. září v 16 hodin v městské galerii na zámku v Doksech. Pokud vás, návštěvníky, zaujme některá z vystavených fotografií, můžete si ji koupit už během samotné výstavy – skvělý tip na dárek k Vánocům či na krásný doplněk interiéru. Výstava bude přístupná až do 31. října v otvírací době infocentra, tj. od čtvrtka do pondělí od 9 do 17 hodin. Na viděnou v galerii. Klára Dedková