Rok 2011 byl OSN vyhlášen za Mezinárodní rok lesů. Město Doksy a jeho občané se připojili k šíření povědomí o nutnosti chránit lesy.
Nezapomněli ani na jejich obyvatele, mezi které patří nejenom zvířátka a rostliny, ale také nejrůznější lesní bytosti, jež jsou v našich lesích od nepaměti a o nichž si už vyprávěly prabáby našich babiček. V každém lese na kdejaké mýtině někdy žila či ještě žije nějaká kouzelná lesní bytůstka. Z místa, kde jsou lidé k přírodě zlí a pohrdají jí, se tyto kouzelné bytosti buď odstěhují, nebo se ukryjí a nikdo nemá možnost je spatřit.
Stejně tak před lety z našich lesů odešel skřítek ze Slatinského vrchu, aby se o několik století vrátil zpět a zkusil to s námi, lidmi, ještě jednou. Bylo to právě v roce 2011, kdy jsme mu v našem městě ukázali, že to s lesy a přírodou myslíme dobře. Svým návratem dodal odvahu všem schovaným lesním bytostem, aby i ony sem tam vykoukly na návštěvníka a tu a tam šiškou zpoza stromů poškádlily hravé děti.
někdy též zvaný ÁCHAL UDIVENÝ žije převážně v lesích skalnatého charakteru, v nichž nachází spoustu úkrytů v podzemních jeskyních a temných zákoutích. Patří sice mezi lesní strašidla, ale většinou se mu podaří vystrašit pouze sebe sama, když se odhodlá vylézt a šlápne nemotorně na nějakou suchou větev, která zapraská. Leká a bojí se téměř všeho. Nezřídka se vyděsí, když zahlédne pohyb některé ze svých mimořádně dlouhých paží, a z jeho široce otevřených úst se ozve typicky áchalovské „Á“. Poté strne s udiveně vystrašeným výrazem, než mu dojde, že ono tajemně znějící „Á“ vlastně vychází z něho. Lidem není nebezpečný, protože se jich bojí a skrývá se před nimi. Živí se pouze lesními plody a drobnou havětí. Zahlédnete-li ho, vězte, že to nejspíš není on, nýbrž Hejkal jurodivý, který je na rozdíl od áchala lidem velmi nebezpečný. Mnohdy i převelice.
Na Slatinském kopci nedaleko Doks kdysi žil vousatý trpaslík. Na hodné lidi byl hodný, na méně hodné se uměl zle zamračit a nehodní se mu raději zdaleka vyhnuli. Neměl snad ani žádné jméno, pro lidi to byl prostě skřítek ze Slatinského vrchu. Podle pověstí se totiž zjevoval v různých podobách. Před školačkou, která šla do lesa trhat listí pro kozu, se náhle objevil malý hajný v dlouhém zeleném kabátě, mysliveckém klobouku s pentlí, kožených šněrovacích botách a pomáhal jí trhat listí. Doma s babičkou zjistily, že to nebyl obyčejný hajný. Ty lístky, které do košíku přidal skřítek, se proměnily ve zlato. Hůře se vedlo dvěma zlodějům dřeva. Sotva zaťali sekeru do mohutné borovice, s hrůzou začali prchat před divoce řehtajícím koněm s ohnivýma očima a vlající hřívou. Sekeru i pilu nechali v lese a byli rádi, že si zachránili holý život. I to byla samozřejmě jedna z podob skřítka ze Slatinského vrchu. V poslední době se trpaslík neobjevoval. Nelíbilo se mu, jak se lidé nepěkně chovají k přírodě a lesům. Odstěhoval se do divokých hvozdů, kam lidská noha nevkročí. Slatinský skřítek je však naštěstí stejně jako většina lesních bytostí tvor zvědavý, a tak když se doslechl o soše v dokském lesoparku, přišel se na ni podívat. Zalíbila se mu a často před ní postává jako před zrcadlem a pochvalně si něco prozpěvuje. Budete-li se chovat tiše a nenápadně, možná se vám poštěstí a zahlédnete ho. A jestliže se začnete pořádně a s láskou starat o les, skřítek se na Slatinské vrchy zase vrátí.
Původně to byl největší strom, jakýsi velitel a strážce lesa. Snad právě pro tu jeho nepřehlédnutelnou a záviděníhodnou velikost si ho vyhlédla zlá, závistivá Smršť, která využila velkou bouřku a lesního velikána ošklivě poškodila. Zůstal po něm pouze pařez. Pařez ale byl po poradě ducha lesa s ostatními lesními bytostmi obdarován zvláštní mocí a dokonce dostal i jméno - Gilbert – mašličkový muž. Ta jeho zvláštní zázračná moc tkví v tom, že poutník, který tiše postojí či usedne v jeho blízkosti, nikdy nesejde z cesty. Kdo si na něj uváže stužku a poctivě si něco přeje, má skoro jistotu, že se mu jeho přání vyplní. Čím více mašliček a lidských přání Pařezíka zdobí, tím větší moc a síla z něj vyzařuje. Mašličkový muž je tvor přátelský, lidumilný. Vyhledejte ho a staňte se i vy jeho kamarády. Určitě toho nebudete litovat.
Zelený muž si už jen pro svou obrovitou postavu zasluhuje bázeň a úctu. Není však veliký jenom vzrůstem. Je to opravdový vládce lesa. Vypadá hrozivě, ale je to spíše jenom zdání. Záleží na vás, jak k němu budete přistupovat a jak se v lese budete chovat. On totiž stejně jako naprostá většina lesních bytostí dobrým lidem pomáhá a straší pouze škůdce a nekaloty. Má na starosti les i jeho obyvatele. Obracejí se k němu nejen lidé, ale častěji právě jeho podřízené lesní bytosti. Není despotickým vládcem, rozhoduje po poradě s ostatními. Zasloužil se o kouzelnou moc mašličkového muže, kterého zlá Smršť polámala a odsoudila k životu v pařezové podobě, nemalou měrou se zasloužil i o její polapení a uvěznění v rozvětvení velkého stromu. Okolojdoucím lidem nabízí, že jim splní jejich přání. Záleží však na jejich šikovnosti. Říká se, že kdo se třemi šiškami strefí třikrát do jeho otevřených úst, nemusí se už nikdy v lese bát, protože duch lesa nad ním bude držet ochrannou ruku. Není však moc nadšený, když se mu trefíte do oka nebo do nosu. Kdo by taky byl, že?
Když na svých toulkách lesem natrefíte na baculatou dlouhovlasou vílu ozdobenou květy, nacházíte se v oblasti, kde se lidé dobře starají o les a přírodu. Víla hospodářka lidem pomáhá v této jejich bohulibé činnosti a nemá ráda ty, kteří se chovají v lese nevhodně. Myslím, že nemusím nevhodné chování nijak blíže popisovat, dobrým hospodářům je to jasné a nedobrým nebudu napovídat a radit. Míra dobroty přímo vyzařuje z její líbezné tvářičky, ale Baculka dovede být i odměřená, někdy až zlá. To záleží na lidech a jejich chování v lese. V Doksech a okolí jsou zřejmě dobří lesní hospodáři. Proč by si jinak tak oblíbila lesopark, kde na její přání stojí i její dřevěná podobizna?
Jedna z lesních bytostí, která se moc neukazuje, ale přesto je jí plný les. Je to rošťácký Kryšpín, jehož pubertální projevy pozná na své kůži snad každý poutník. Ano, je to doslova tak, protože jeho oblíbenou zábavou je házení šiškami po nic netušících houbařích, sypání jehličí za krk a nastražování či přímo házení klacků pod nohy. Není nebezpečný, spíš jenom potměšilý a zaslechnete-li z korun stromů vysoce znějící chichotání, dejte si raději pozor a nesnažte se najít původce onoho chichotu, nechcete-li, aby vám něco spadlo do oka. Kryšpín nezlobí jenom lidi, ale i zvířátka, kterým ucpává vstupy do jejich nor, schovává jídlo, jež jim do krmelců nosí hodní lidé a straší jejich malé děti. Je ale pravda, že to většinou zase napraví, zvláště když zasáhne duch lesa a patřičně mu vyčiní. Kryšpín je ale takový kryšpín a občas zlobit musí. Snad z toho někdy vyroste.
SMRŠŤ jako bytost nepatří tak úplně mezi lesní bytosti a strašidla. Je spíš zosobněním přírodního úkazu katastrofického charakteru, jako jsou hurikány, tornáda, uragány a jimi způsobované pohromy. Smršť, o které mluvíme, je blízká příbuzná orkánů jménem Kyril a Ema, jež nad Evropou řádily v letech 2007 a ……. Možná to je mladší sestra, možná sestřenice, ale na tom ani tak nezáleží. Podstatné je, že je to je opravdu, ale opravdu silná větrná potvora, která s chutí láme stromy a odnáší střechy. Naštěstí se o jejím záměru zničit lesopark v Doksech včas dozvěděl duch lesa a ostatní lesní bytosti. A tuto zprávu o blížící se pohromě dokonce přinesl většinou rošťáčky ignorantní Kryšpín. Nastala velká porada, padala spousta návrhů, ozývaly se i poraženecké řeči o odstěhování do bezpečnějších krajin. Nakonec však převládl názor, že v jednotě je síla a že na tupou násilnickou Smršť, které se již jednou podařilo zlomit lesního velikána Gilberta, nastraží past. Podařilo se! Velký rozvětvený strom mistrně roztáhl své dvě paže a ve chvíli, kdy Smršť chtěla proletět, ji sevřel takovou silou, že se nemohla ani pohnout, ať dělala co dělala. Navždy se tak zaklínila do rozeklaného větvoví a dnes je ozdobou dokského lesoparku. Můžete se na ni jít podívat. A nebojte se, Smršť se tváří sice zle a divoce, ale síla z ní vyprchává. Inu, s lesními bytostmi si není radno co zahrávat.